První Šediváčkův long v životě Moniky Mundilové: Přípravy, dojmy a spousta emocí

S tréninkem začala v září 2022, přesně o 4 měsíce a 738 natrénovaných kilometrů později už nastoupila na svůj první Šediváčkův long v životě. Pro Moniku Mundilovou byl Šediváček dlouho tajný a nedosažitelný sen. Letos ale dokázala, že když člověk opravdu chce, dokáže všechno. Své první dojmy, tréninkový proces i emoce po závodu nám Monika Mundilová prozradila velmi otevřeně v rozhovoru.

Co je Šediváčkův long? 

Jak a kdy ses poprvé dostala do světa Šediváčkova longu?

Na Šediváčka jsem se dostala poprvé v roce 2015 jako pomocník. V té době jsem měla na dvorku pouze dva ovčáky a svět mushingu pro mě byl úplně neznámý. Vzpomínám si na Bohouška (jeden z bývalých organizátorů Šediváčkova longu), jak nám nováčkům na místě vše trpělivě vysvětloval a jak jsem byla vděčná, že tam můžu být. Organizační tým Šediváčka je jedna velká rodina a já se každý další rok těšila, že se mezi ně vrátím. Na tom se ostatně nic nezměnilo ani teď.

Lákalo tě vyzkoušet si kromě role pomocníka také samotné závodění?

Ano, a celé se to odstartovalo ještě ten samý rok v červnu, kdy jsem si koupila svého prvního huskyho Atreye. Začala jsem s ním pracovat a později i závodit. Začala jsem čím dál víc poznávat nádherný sport, který mě začal nesmírně naplňovat. Netrvalo dlouho a přibyli další pejsci a první koloběžka. No a pak a už to nešlo zastavit. Zimní závody pro mě ale byly dlouho tabu, protože běžkovat moc neumím a na sáně jsem měla pejsků pořád málo. Konkrétně dva. Atreye  a jeho dceru Arwenku. V roce 2019 jsem odchovala svůj první vrh štěňátek po Arwence a nechala jsem si z něj doma Arla. Zlom nastal v roce 2021, kdy jsem dostala od kamaráda první sáně a k nim jsem zapřáhla svoje tři pejsky. Osud mi pak hned vzápětí přivál do cesty pětiletou Caprinku. Tím jsem získala svůj vysněný čtyřlístek a legrace mohla začít. Podzimní sezonu 2021 jsme už odjezdili mezi malými spřeženími.

Kdy přišel ten zásadní moment, že ses rozhodla jet Šediváčkův long?

Jet Šediváčka byl můj tajný a dlouhé roky nedosažitelný sen. K zásadnímu zlomu ale došlo na 25. ročníku Šediváčkova longu (leden 2022), kdy jsem stála na kontrole na Zámečku a regulérně jsem záviděla všem, co projeli. To hlavně proto, že jsme za sebou měli několik podzimních závodů a moji čtyři pejsci běhali docela hezky. Jeden Šediváčkovský večer jsem se pak sešla u piva s kamarády ze závodů a padla sázka. Jelikož moje slovo platí, začali jsme v záři 2022 s přípravou. Šediváček je moje velká srdcovka a byl to můj obrovský sen dlouhé roky. Teď byl najednou na dosah. Bylo potřeba chytit se příležitosti i přes to, že jsem nikdy žádný závod na sněhu nejela.  

Jak probíhaly tréninky na tvůj první Šediváčkův long v životě? 

Jezdila jsem vždy, když čas dovolil. Zkraje sezony 2× týdně, postupně jsem ale tréninky přidávala. Když to šlo, přijali jsme pozvání na tréninky, které dělali kamarádi. Jezdili jsme také hodně na závody. Prioritou ale bylo, aby to pejsky co nejvíc bavilo. Střídala jsem delší a náročnější tréninky a tréninky, kdy jsem je vzala do rychlosti. Celkově pejskové v tréninku naběhali 738 km a k tomu odběhli téměř všechny podzimní závody. 

Jak jsi na závod připravovala samotné pejsky? 

Protože je Šediváček opravdu náročný závod, chtěla jsem mít jistotu, že to moji pejsci zvládnou. Proto jsem se rozhodla, že si zkusím alespoň jednoho zkušeného pejska půjčit. Tady patří obrovské díky Kačce Klímové, která mi půjčila pana Snoopyho. Snoopy je tatínek Arla a moje smečka ho dobře zná. Se začleněním nebyl problém, a tak jsme hodinu po jeho příjezdu vyrazili na první trénink na saních v úplně nové sestavě. Během prvních pár metrů jsem věděla, že to je přesně to, co jsme potřebovali. Týden jsme se po holetínských lesích proháněli na saních. Já a pět pejsků. Pak přišla obleva a já musela tým dělit. Bála jsem se zapřáhnout 5 psů k tříkolce, a tak jsem jezdila tréninky na dvakrát, někdy i na třikrát. Byla to krutá vojna, všude bláto, člověka to nebavilo. Věděla jsem ale, že už nemůžu couvnout, a tak jsme makali dál.

Musela jsi dělat nějaké změny v jídelníčku psů?

Když jsem pejskům přidala práci, samozřejmě jsem jim musela zvednout i krmné dávky. Dala jsem na rady zkušenějších a začala jsem zvyšovat podíl syrového masa a zvolila jsem tučnější granule High Power od Kennels' Favourite.

Musela jsi kvůli závodu kupovat něco speciálního?

Musela jsem vyřešit nějaké kulturnější bydlení na závodech. A tak k nám do rodiny přibyl Bobíček, náš karavan. To byla asi největší investice. Pak jsem samozřejmě dokupovala nějaké vybavení pro pejsky. Například zimní botičky, náhradní šňůry, karabiny, nový stake-out atd.

Jak moc byly náročné přípravy a kdo tě při tom nejvíce podporoval?

Přítel Jarda bydlí zatím 137 km od nás, a tak jsem na přípravu psů byla v podstatě sama. Od poloviny prosince šlo stranou úplně všechno. Chodila jsem jen do práce a pak hned na trénink. Víkendy jsem vstávala brzo ráno, než se vesnice probudila, abych se vyhnula konfliktům s volně pobíhajícími, neposlušnými psy. Tady se ukázalo, že mě má Jarda opravdu rád. Nikdy mi nevyčetl, že jsem za ním tolik nejezdila, a naopak se snažil být co nejvíc tady. Hodně mi také pomáhal s Balinkou, štěnětem z mého vrhu B, které jsem v srpnu prodala a bohužel v listopadu odebrala pro nevyhovující podmínky zpět domů. V tu chvíli tu byla prostě „navíc“, ale zvládli jsme to a zamilovali jsme si ji natolik, že už u nás zůstane. Je to Jardův mazánek. Možná právě proto, že já se musela věnovat dospělákům a naší cestě za snem.

Konání letošního Šediváčka bylo do poslední chvíle nejisté kvůli nepříznivému počasí. Co se v tobě odehrávalo v tyto chvíle, po tak velkém úsilí a touze jet závod?

Musím se přiznat, že ve čtvrtek, když se zrušilo mistrovství a louky v Deštném byly pořád zelené, jsem začala trošku pochybovat už i já. Byla jsem ale rozhodnutá, že v sobotu odjedu a v nejhorším případě se v úterý vrátíme domů. Příprava byla sice těžká, ale nelituji vůbec ničeho. Podívala jsem se na nové závody a získala jsem mnoho cenných zkušeností. Asi by mi to bylo líto, to nepopírám, ale rozhodně by mi to nevzalo chuť do dalšího snažení.

Prozradíš nám první věc, kterou jsi udělala po příjezdu na letošního Šediváčka?

Šli jsme připít NA PRAŠAN. :D Ba ne, bylo potřeba pořádně zabezpečit a obstarat v první řadě pejsky, ubydlet „Bobíčka“ a přivítat se s kamarády. Na prašan se ale připíjelo dlouho do noci. Už to ale bylo mnohem veselejší, protože v sobotu, v den našeho příjezdu, napadlo na Deštné 15 cm sněhu a padlo rozhodnutí, že se Šediváček pojede.

Jaká byla poslední noc před tvým prvním Šediváčkem? Nervy pracovaly?

Panika mě popadla jenom jednou, a to v sobotu, když jsme přijeli do Solnice a já jsem věděla, že už jsme skoro tam. Jarda musel na chvíli zastavit, nemohla jsem se pořádně nadechnout a bylo mi špatně. Po příjezdu na místo ze mě ale tahle tíha spadla. Samozřejmě, bála jsem se, lhala bych, kdybych řekla, že ne. Přece jen jet první závod na saních, a zrovna ten nejtěžší, není úplně šťastné řešení, ale co už. Kdybych měla čekat, až napadne sníh na nějaký „jednodušší“ závod, tak bych se také dočkat nemusela. Zkrátka jsem se rozhodla, že mě vše podstatné naučí Šediváček.

První den závodu – jaká byla trasa, co ti běželo hlavou, jak jsi to celé vnímala?

První den za mnou ráno přišla Lucka, jedna z hlavních organizátorek, a ukázala mi aktuální fotku z hřebenů. Bylo tam nádherně azuro, prostě pohádka. V tu chvíli jsem se začala strašně těšit. Na start nás vedl Jarda. Pejsci byli plní humoru a skoro to vypadalo, že se na start ani nedostanu. Motali jsme se tam jako vítr v bedně. Pejsánci totiž měli plné čumáčky práce. Hlavou mi v tu chvíli běželo, že to bude strašná ostuda, až zůstaneme na místě nebo až se mi otočí ze sjezdovky zase zpátky dolů. Naštěstí to dopadlo dobře. Dokonce to vypadalo, že víme, co děláme. Ještě po startu chvíli trvalo, než psi přestali dělat hlouposti, dokonce jsem si i pekelně natloukla. Hodila jsem takového krásného „eskymáka“ i se sáněmi hned kousek za kostelem sv. Matouše. V tu chvíli jsem jen zavřela oči a modlila se, aby mě netrefila kotva. Škoda, že to nikdo neviděl. Nepochybně by tato podívaná leckomu prodloužila život. :D Psům asi bylo líto, že jsem si tak natloukla, protože pak to rozeběhli a celou etapu jsme si moc užili. Na každé kontrole jsem potkala známou tvář a dostala jsem trošku Rychlé Univerzální Medicíny. Bobr se Žirafkou pro mě měli připravenou čokošku. Spadla jsem až úplně na konci, když jsem sjížděla sjezdovku. Tam už diváci byli a smáli se úplně stejně jako já. Přála bych vám vidět pohledy mých psů. Nejhorší bylo, že jsem přesně věděla, co si myslí… 

Co dělá takový musher hned po příjezdu s pejsky na stanoviště zpět? 

Nevím, zda to bylo úplně správně, ale po příjezdu jsem pejskům sundala postroje, které jsem dala usušit do karavanu. Mezitím jsem jim ohřála trošku vody a rozmíchala jsem ji s ovocnou konzervou od Kennels' Favourite. Je to jejich nejmilovanější pochoutka a odměna. Dostali tedy ochucenou vodu a menší porci jídla. Pak jsem je dala na dvě hodinky odpočinout. To byla chvíle, kdy jsem se šla najíst já. Večeři pak pejsci slupli jako nic a já už večer věděla, že jsou v pořádku a nic je netrápí. Tím pádem bylo jasné, že je před námi druhá etapa.

Konzervy pro psy KENNELS' FAVOURITE

Jaké byly přípravy na další den? 

Během první etapy jsem zjistila, že mi špatně zatáčí sáně. Na vině byly dlouhé šňůry pod saněmi. Došla jsem se tedy podívat, jak je mají navázané kamarádi, a ještě ten večer jsem si je zkusila upravit. Povedlo se! Pak už se jezdilo suprově.

Den druhý – popiš nám své dojmy a zážitky.

O 32 km zkušenější jsem se postavila na start druhé etapy. Pejsci opět snídali vtipnou kaši. Tentokrát jsem jela s kamarádem Ondrou a ten měl s hafany stejný problém. Ve dvou se utrpení snáší líp, a tak jsme se snažili vzájemně pejsky pobízet a motivovat. Nějak jsme se vydrápali do sjezdovky a pak i nad Luisino údolí. Krizové místo z předešlého dne jsme projeli „na pašáka“. Měla jsem fakt radost. Druhý den už nás na hřebenech nečekalo sluníčko, ale mlha. Na kráse to ale hřebenům vůbec neubralo. Úžasní lidičkové na kontrolách měli také úsměvů dost, a tak jsme se chechtali a radovali taky. Trať byla příjemně přimrzlá, tudíž nám to jelo podstatně rychleji než předešlý den. Nebyli bychom to ale my, kdyby se nám něco nestalo. A tak jsem byla svědkem toho, jak Ondra při sjezdu přesadil malý smrček (čti: vymetl saněmi kraj, zasekl se o stromek, ten vytrhl i s kořenem, zastavil a u toho se mu zamotali psi). Jelikož jsem se mu moc smála a karma je zdarma, netrvalo dlouho a při výstupu do kopce jsem si brkla o vlastní nohu a spadla na koleno. Přímo na lyži od saní. Odvezla jsem si tedy pořádný suvenýr v podobě nateklého, fialového a pořádně bolavého kolene. Nic to ale nezměnilo na dojmu z celé etapy, která byla jedním slovem boží! 

Den třetí – pro tvůj tým to byla poslední etapa, že? 

Ano, rozhodla jsem se totiž, že nepojedu na bivak. Nemělo to žádný větší důvod, prostě mi to přišlo zbytečné. Od začátku jsem jela v kategorii TUR, kde o nic nejde. Navíc jsem měla v karavanu sedmiměsíční Balinku a nechtěla jsem ji tam nechávat samotnou. Třetí den už byla znát trošku únava. Možná to bylo také tím, že připadl nový sníh. Tato etapa byla také ve znamení předjíždění. To je věc, ze které mám pořád trošku strach. Pejsci ale zvládli všechno skvěle a do cíle doběhli ve zdraví a plni sil. To bylo vlastně to největší vítězství. Zbyl mi také čas splnit slib, který jsem dala kamarádovi. Vybavena voličským průkazem a roztomilým štěnětem jsem šla volit nového prezidenta. 

Jaký byl návrat domů? Jak jsi vstřebávala všechny zážitky a emoce? 

V podstatě hned, jak jsme se rozjeli směrem domů, se mi spustily slzy a nešlo to zastavit. Byly to slzy štěstí, že to takhle hezky všechno dopadlo a že jedeme všichni zdraví domů. Po příjezdu dostali pejsci novou dřevitou vlnu do boudiček, aby si pořádně v pohodlí odpočinuli. Během závodu trošku pohubli, ale nic je nebolelo a energie měli pořád na rozdávání. Hlavou se mi honila jen jedna věc – ZA ROK ZKUSÍM ZNOVU.

Jaké máš plány na další měsíce? 

Musím teď dohnat restíky, na které nezbýval čas. Všichni potřebujeme zase trošku zvolnit. Jsem si ale jistá, že nebude trvat dlouho a zase nabereme vítr do plachet. 

Co bys vzkázala těm, kteří chtějí Šediváčkův long zkusit, ale mají strach?

Šediváčkův long je velice dobře zabezpečený a zorganizovaný závod. To mě hodně uklidňovalo a byla to jedna z věcí, která mi pomohla se rozhodnout. Byla jsem si ale velmi dobře vědoma toho, že podcenění přípravy by se mi mohlo pěkně vymstít. Pokud jste ale pevně odhodlaní poctivě trénovat a chystat se dlouho dopředu, tak věřte, že Šediváček bude krásná třešnička na dortu. Ne nadarmo se říká: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“ Můžete to udělat jako já a startovat v kategorii TUR. Oprostila jsem se od všech ambic a jela jsem si to zkrátka užít. 

SIBERIAN HUSKY KENNEL RUFFIAN´S LEGEND

Autorky článku: Monika Mundilová a Lucie Vostřelová.